TAJEMSTVÍ VÝKUPNÍCH KLAUZULÍ
Výkupní klauzule jsou stále velkou neznámou a neustále se o nich mluví v polopravdách. Zde si ukážeme všechny výhody i nevýhody. Vše si předvedeme na konkrétních případech.
Na začátku sezóny jsem si několikrát všiml až nesmyslnou kritiku na výkupní klauzule. O tomto problému už vím delší dobu, ale k samotnému článku mě vyburcovala až nová smlouva pro Jordiho Albu z FC Barcelony. Ten před několika týdny podepsal novou smlouvu, ve které byl dodatek výkupní klauzule. FC Barcelona jeho výkupku stanovila na 150 miliónů euro, což vyvolalo vlnu směšných reakcí a porovnávání této ceny s přestupy Ronalda, Neymara a dalších hvězd. Je nutné si ovšem uvědomit, že to je pouze potencionální klauzule a takovou cenu za něj nikdo nezaplatí.
Tuhle výkupku u Alby samozřejmě nikdo nevyužije, ale to ani jedna strana nechce. Výše této klauzule ukazuje dvě věci. Jednak, že si Barcelona svého levého beka váží a nechce ho prodat a zároveň, že je Alba v Barceloně spokojený a nikam se nechystá. Důvod, proč byla klauzule do této smlouvy zahrnuta je ten, že musí být součástí každé smlouvy v nejvyšší Španělské lize.
Tohle je jedna varianta výkupních klauzulí. V takových případech to není žádný problém a klauzule se dává pouze z povinnosti. Ve finále to někdy vypadá vtipně, když Alba má klauzuli 150 miliónů nebo Jese 200 miliónů euro. Pokud s tím hráč souhlasí, kluby nasadí vysoké částky, čímž se předem brání proti případnému odchodu. Čím vyšší klauzule, tím lépe pro daný klub. O těchto velkých částkách v přestupových klauzulích se nejvíce mluví, ale ve skutečnosti nejsou vůbec důležité.
Mnohem zajímavější jsou výkupní klauzule u menších klubů. Tyto kluby se snaží klauzule vytáhnout co nejvýše, aby zmenšili šanci na odchod svých klíčových hráčů. V této chvíli začíná boj mezi agentem a samotným klubem. Klub se snaží klauzuli vytáhnout co nejvýše a agent hráče se jí naopak snaží co nejvíce snížit. Pro lepší pochopení dám několik případů.
Klasické aktivování výkupní klauzule
Jako skvělý příklad může posloužit Mario Götze, který v Dortmundu podepsal novou smlouvu s tím, že v ní měl klauzuli na 37 milionů euro. Byla to jeho podmínka, jinak by smlouvu s velkou pravděpodobností nepodepsal. Klub byl tedy zatlačen do rohu. Buď do smlouvy zakomponuje klauzuli, nebo hráč nepodepíše smlouvu a riskují tedy jeho odchod za menší částku, případně dokonce zadarmo po vypršení současné smlouvy.
Götze věděl, že Dortmund nebude jeho konečná stanice, takže si tuto klauzuli vynutil, čímž se pojistil, kdyby ho Dortmund v budoucnu nechtěl prodat. Podobný případ byl u přestupu Reuse z Gladbachu do Dortmundu. Klub využil klauzuli a za 18 miliónů euro ho vykoupil ze smlouvy. Tyto přestupy nebyly nijak problémové. Klasické aktivování výkupní klauzule, které jsou v Německu běžné.
Klauzule pro určité týmy
Kromě obecných klauzulí, kde je uvedeno, že hráč může za danou částku odejít ještě můžeme najít klauzule, které sice mají pevně uvedenou částku, která ovšem platí pouze pro určité kluby. Jako dobrý případ může posloužit Joe Allen, který měl ve smlouvě uvedeno, že pokud přijde nabídka jednoho z TOP 5 klubů v Anglii, tak za 15 miliónů euro může odejít. Liverpool byl jeden z těchto přímo vyjmenovaných klubů, takže jeho přestupu nic nebránilo.
Dalším případem je Demba Ba. Ten měl ve smlouvě uvedeno, že může odejít za 7 miliónů euro, ale pouze v momentě, že nabídka přijde od klubu, který se kvalifikoval do Ligy Mistrů. Ani jeho přestupu do Chelsea nic nebránilo. Důležité ovšem je, aby tam bylo vysloveně napsáno, že pokud daný tým splní podmínky této klauzule, tak hráč může odejít.
Speciálně upravené výkupní klauzule
Existují také speciálně upravené. Ty se většinou využívají ve velkých týmech, když si hráč není jistý svým herním vytížením. Úplně nejlepší příkladem je případ Thiaga Alcântary. S FC Barcelonou podepsal smlouvu, ve které byla stanovena klauzule 90 miliónů euro, jenže to mělo menší háček. Klauzule sice byla astronomických 90 miliónů euro, ale byla tu podmínka, že Thiago musí nastoupit do 60% zápasů. Tuto doložku klub nakonec nesplnil, což bylo jednak kvůli přetlaku v Barcelonské záloze, ale svůj vliv na to měl i Thiagův zraněný kotník.
Tato doložka klauzule nebyla splněna, takže se částka snížila na 18 miliónů euro, ale ani tady problémy nekončí. Tato částka platila pouze od začátku do konce července. Pokud by se přestup nestihl zkompletovat v tomto měsíci, tak by částka vyskočila zpět na 90 miliónů. Bayern to nakonec stihl a Thiaga mohl vykoupit za sníženou částku. Nicméně ani teď to nebylo vše. Dalšímu problému se budu věnovat v následující části.
Něco podobného si totiž neohlídal Luis Suárez. Ten měl ve smlouvě sice klauzuli doložku, že pokud přijde nabídka z týmu Barclays Premier League, tak se na ní musí klub podívat, ale nebylo tam vysloveně napsáno, že nabídka musí být přijata. Liverpool tedy neměl povinnost nabídku přijmout a nakonec jí odmítl. Byla to chyba Suárezova agenta, který si špatně pročetl smlouvu a i taková situace může eventuelně nastat.
Problémy s aktivováním výkupní klauzule
I když klub dorovná výkupní klauzuli, tak to nemusí znamenat, že jí druhý klub musí přijmout. Takový problém nastal právě u Thiaga nebo Andera Herrery, když přestupoval z Athletico Bilbaa do Manchesteru United. Na tento problém narazíme nejčastěji právě ve Španělsku.
Thiagova klauzule byla 18 miliónů euro, u Herrery to bylo 28 miliónů euro. Klauzule na oba hráče byla dorovnána, ale jak Barcelona, tak Bilbao jí odmítly, což vyvolalo velké pozdvižení. Jak můžou odmítnout částku, která je zahrnuta ve smlouvě? Tady už nastupují právníci.
Pokud dojde k tomuto problému, tak musíte klauzuli aktivovat právně. Je totiž rozdíl, zda nabídnete částku ve výši výkupní klauzule nebo jí oficiálně aktivujete. U Thiaga nakonec Barcelona dostala rozum a domluvila se s Bayernem na konečné částce 21 miliónů liber, takže se klauzule nakonec neaktivovala, ale Thiago přestoupil za tuto částku, což byla "win win" situace pro oba kluby. Bayern ušetřil 2 milióny euro a Barcelona 3 milióny naopak vydělala.
U přestupu Herrery do Manchesteru to ovšem bylo složitější. Oficiální aktivování sebou přináší spoustu právních problémů, do kterých nevidíme, ale zjednodušeně to znamená další poplatky. V případě Herrery se cena vyšplhala na 33 miliónů euro. Tato cena byla konečná včetně všech poplatků. Bilbau přišlo pouze 28 miliónů euro, což byla výše klauzule a zbytek částky (5 miliónů euro) šlo pro Španělský svaz. Podobný případ byl také Illarramendi, který měl klauzuli na 30 miliónů euro, ale při oficiálním aktivování Real Madrid nakonec zaplatil 37 miliónů. I zde klub dostal pouze 30 miliónů euro, ale Real Madrid musel zaplatit o 7 miliónů euro více.
zdroj: devilpage.cz